Co si zvolíme?

Čekají nás volby do evropského parlamentu. Záměrně volím titulek: Co si zvolíme, a ne Koho si zvolíme. Snad proto, že v nich možná ani tak nejde v prvé řadě o výběr osobností, ale o výběr programů, které jsou u některých kandidátů nejasné, u některých pak možná žádné.

Nelze zavírat oči před tím, že členské státy EU mají různé ekonomické, sociální a politické zájmy a priority a z toho logicky vyplývající i rozpory mezi nimi. Ty mohou vycházet z různých faktorů především z rozdílů v ekonomických podmínkách jako surovinových zdrojích, vědeckých poznatcích, rozvinutých technologiích, objemu kapitálu, množství, kvalifikaci a ceně pracovního síly. To může mimo jiné vést i k napětí ohledně rozdělování finančních prostředků při tvorbě rozpočtu EU. Tyto prostředky navíc mohou být využívaný k nátlaku na tvorbu určitých politických opatření příslušných zemí. Kromě těchto rozdílů existuje celá řada dalších zájmů jako velmocí, menších zemí, velkých nadnárodních organizací, menších podnikatelů apod. Praktickým projevem těchto rozporů bylo například velké stávkové hnutí, které letos zasáhlo prakticky všechny členské země a v řadě případů probíhalo i velmi agresivní formou.

Velmi důležité jsou pak rozdíly v historických zkušenostech. Každá země má svou kulturu, historii, tradice a zvyky, potřeby a zájmy, náboženství a jak se někdy říká i určitý genetický a kulturně-mravní kód. A ty se mohu často výrazně lišit. Občas se mluví o národní povaze nebo psychologii a duši národa. Malé národy mají odvěké tradice, kulturu a jazyk s tisíciletou historií. Přítomnost, v které žijí je tvořená právě z prožitků z dob minulých.

Malé země v historii často neměly samostatnost, jsou proto kritické k tomu, když jim někdo z ciziny něco nařizuje. Narůstající centralismus s ohledem na dlouhodobé historické zkušenosti s ním může vyvolávat nenávist a odpor k jakékoliv ústřední moci. Budou se snažit udržet svoje tradice a zvyky, určitou soběstačnost v průmyslu a zemědělství, a tak nadměrně nezvyšovat závislost na zahraničí.

Za jeden z hlavních rozporů, možná vůbec hlavní, lze podle mého názoru považovat rozpor mezi na jedné straně zájmy velmocí a velkých nadnárodních firem a na straně druhé národními zájmy menších zemí. Tyto zájmy se sice mohou v některých případech shodovat, ale to není moc časté, spíše jsou právě v rozporu. Jeho projevy jsou rozpory mezi formální rovností a spousty faktických omezení, mezi integrací a sebeurčením národů, mezi společnou politikou a národní suverenitou, mezi posilováním evropských institucí a oslabováním národních států, mezi federalismem a samostatností.

Objektivní zájmy jsou v různých etapách vývoje rozdílné ve své výraznosti a zřetelnosti.To ovlivňuje proces jejich poznání, promítnutí do vědomí lidí a jejich využití. Objektivní stránka zájmu tvoří obsah, forma zájmu je subjektivním odrazem objektivního postavení lidí ve společnosti v jejich myslích. Objektivní zájmy se odrážejí ve vědomí konkrétních jedinců nestejnoměrně v závislosti na celé řadě faktorů. Tyto vlivy ve svém komplexu mohou zakrýt zájem daného subjektu. Lidé si tyto zájmy mohou, ale nemusí uvědomovat. Mohou si je uvědomovat i nesprávně, zkresleně, opožděně. Občas se může však i stát, a není to výjimkou, že skutečné zájmy nezná ani volený politik. Zájmy a rozpory mohou být rovněž skryty vlivem jejich interpretace určitými skupinami obyvatel; sdělovacími prostředky. propagandou, jakož i nejrůznějšími nabubřelými frázemi. Existuje souboj, snad se dá říci i válka, různých ideologií, názorů a myšlenek Jejich úspěšnost mnohdy nezáleží na jejich smysluplnosti, racionalitě, ale na tom, kdo je hlásá, jakou má sílu, velký kapitál a ovládá sdělovací prostředky. Má-li se zájem prosadit, musí mu dát politika potřebný výraz.

Někteří v tomto směru mohou propadnout i určitým iluzím. A nemusí to být jen naivkové. Vzpomeňme třeba Františka Palackého a jeho výroku, že kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si ho vytvořit a po pozdějším procitnutí, byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.

V evropské unii zdá se získávají velkou váhu různé šílenéideologie vedoucí k násilnému pošlapávání tradic a zvyklostí jednotlivých zemí. Jsou vydávány za moderní a pokrokové, ale mnohdy spíše připomínají středověké náboženské blouznění.

A když se dívám na oblečení vedoucích představitelek EU, které jako by zhotovoval pánský krejčí, tak mám jen obavy, aby se ženám nezakázalo nosit sukně a šaty.

Začíná se projevovat i určitý neomarxismus a spíše neoleninismus. Hlavní poučka mezinárodního socialismu obsažena v Komunistickém manifestu, že "proletáři nemají vlast" jako by se začala znovu objevovat v jiných podobách. Jakož i Leninovy myšlenky, že ve vyspělých zemích západní Evropy a Ameriky národní hnutí patří minulosti, národnostní otázka a národní jednota je dávno vyřešena a překonána, celonárodní úkoly objektivně neexistují, a proto v těchto zemích je možno národní pospolitost rozmetat. Internacionalismus tkví se v neohlížení na národní oběti, pro ně zájem mezinárodní dělnické revoluce stojí výše než celistvost, bezpečnost a klid toho či onoho, a zejména vlastního, národního státu. Internacionalismus znamená odhodlání postoupit i ty největší národní oběti, přináší-li to užitek rozvoji internacionální dělnické revoluce. Lenin přednosti federace národů viděl v přechodu k uvědomělé a těsnější jednotě pracujících, kteří se naučili povznášet se dobrovolně nad národnostní nesváry. Lze tak dojít k úplnému dobrovolnému sblížení a splynutí národů.

Některé tyto myšlenky Marxe a Lenina po získání politické moci a asi i vlivem druhé světové války byly opuštěny. A nenašly tak u nás pochopení ani v období socialismu. Proto i já jsem ve škole byl učen lásce k vlasti. S obdivem jsem poslouchal příběhy bojovníků, kteří neváhali za ní položit život. Nikdy mě nenapadlo, že bych ji neměl.

A jak je to dnes? Zdá se jako by některá politická uskupení vlast zavrhovala.

Nechme to na voličích, co si vyberou. Já osobně bych si přál takovou Evropskou unii, abych když ráno vstanu a zapnu si televizi se netřásl hrůzou, co nám zase bylo zakázáno, co nesmím, a naopak co musím. Unii bez nesmyslů, šílených ideologií, bez omezení národních tradic a zvyků, bez omezení národní a osobní samostatnosti. A taky ženy v sukních.

Jaroslav Bálek, publikováno na vaševěc.cz a idnes.cz dne 2. a 3.6.2024