Nástroje a metody politiky

Nástroje politiky se měnily v průběhu dějin. Budeme za ně považovat prostředky k dosažení určitých politických cílů. Kdysi měly převahu takové jako války, násilí, loupeže, podvody. Ty nezmizely úplně ani v současné době, ale přeci jenom jsou rozšířenější trochu humánnější nástroje. Třeba politické prostředky rozdělování jako daně, různé podpory, dotace apod. Dá se tedy říci, že nástroje jsou určitým historickým produktem a v různých dobách dostávají různou formu.

Nástroje mají značnou důležitost při tvorbě politiky, neboť mohou být správné cíle, správná strategie, ale neadekvátními nástroji nebo jejich nesprávným použitím nedojde k dosažení žádoucích výsledků. Důležitý je soulad cílů a nástrojů. Nástroje nelze, stejně jako cíle, volit libovolně, jsou určeny řadou vlivů. Hlavni problém politiky často netkví ani tak ve volbě cílů a strategie, jako spíše ve schopnosti realizovat přijatou strategickou linii. Za nástroje politiky budou dále považovány všechna opatření státu, popř. i jiných subjektů politiky, jimiž se přímo nebo nepřímo zasahuje do společnosti se záměrem řídit ji nebo ovlivňovat tak, aby bylo dosaženo stanovených politických cílů. Souhrn nástrojů, způsob, formy a metody jejich využití tvoří důležitou součást politického mechanismu. Musí odpovídat určité etapě vývoje, danému stupni rozvoje ekonomiky a společenských vztahů včetně mezinárodních. Použití jednotlivých nástrojů závisí na celé řadě podmínek, např. politické situaci, míře ekonomické rovnováhy, stupni monopolizace ekonomiky, stupni koncentrace a centralizace. Politický mechanismus by také měl být adekvátní vůči politickým zákonům, podmínkám a zvláštnostem jejich působení v určité etapě. Na základě poznání všech faktorů je účelné konkretizovat působení obecně formulovaných společenských zákonů pro určitou etapu prostřednictvím cílů. Z této konkretizace pak musí vycházet i nástroje. Politika by měla prostřednictvím nástrojů spojovat zájmy ve společnosti.

Příliš časté změny nástrojů politiky stejně přijímání častých výjimek mohou mít negativní dopad a vést k oslabování jejich autority, neporozumění jim, a tak i jejich nedodržování. Příkladem mohou být některá opatření v souvislostem s COVID.

Nástroje musí tvořit vzájemné spjatou soustavu, která je komplexní, pružná a citlivá a zajišťuje soulad přímých a nepřímých nástrojů, které slouží pro operativní, krátkodobé, střednědobé i dlouhodobé řízení. Nástroje nemají působit protisměrně, protože při jejich protisměrném působení si řízený zpravidla vybírá takovou činnost, která vede k nejvyššímu uspokojení jeho zájmů. Účinnost nástrojů politiky nezávisí jen na povaze nástrojů, ale také na povaze cílů. Použíti nástrojů se mění v závislosti na cílech politiky, na vnitřní i vnější situaci, potřebě rychle reagovat na určité jevy. Z hlediska provádění cílů a nástrojů je důležité uplatňování cílového principu ve smyslu optimalizačního rozkladu vyšších cílů na nižší, na prostředky jejich zabezpečování.

Mez nástroji politiky má důležité místo státní rozpočet, což vyplývá především z toho, že představuje přímou a závaznou konkretizaci nejobecnějších cílů politiky a hospodářské politiky, konkrétně propojuje a integruje celou síť zájmů ve společnosti, je nejkomplexnějším nástrojem, zahrnujícím celou společnost, vytváří i systém podmínek, v nichž se jednotlivé subjekty pohybují.

V politice se dají využít různé taktické manévry. Jak ukážeme stručně dále, navzájem spolu souvisí a doplňují se a neexistují mezi nimi přesné hranice:

- Zkouška. Tou se dá například prověřit rozhodnost a síla opozice anebo i rozhodnost a síla státní moci.

- Využití názorových rozdílů protivníka. Velké neshody vyrůstají někdy ze zcela nepatrných, v počátku dokonce nicotných názorových rozdílů.Jakýkoli, i nepatrný, názorový rozdíl, se může postupem času stát politicky důležitým, je-li tu možnost, aby se rozrostl v rozkol, a dokonce i byl schopen otřást celou politickou strukturou a rozbořit ji.

- Působení na nejednotnost. Tady může být příkladem třeba německý vůdce Walter Ulbricht, který v roce 1968 působil na nejednotnost širšího sovětského velení, aby dosáhl vojenskou intervenci v Československu. Oproti tomu se někdy uvádí, že českoslovenští reformní komunisté mohli a byli vlastně povinni udělat mnohem více pro to, aby sovětské vedení v otázce vojenské intervence zůstalo nejednotné.

- Dovedné pěstování rozporů. Vytypování rozporů v táboře protivníka a tlaky na jejich možné prohloubení.

- Rozbíjení jednoty. Úzce souvisí s předcházejícími. Může sem patřit například při koaličním spojení několika stran kritika slabší strany za některé kroky podpory silnější strany.

- Omezování politického vlivu. Může být předehrou před definitivním rozložením sil a mocenských pozic. To bylo uplatňováno například po sovětské invazi do Československa v roce 1968 za účelem omezení vlivu a vytlačení z pozic reformních komunistů.

- Nalezení slabých článků v táboře protivníka. Těch, které se mohou protrhnout dříve než jiné a na ně zaměřit tlak. Použijeme-li z historie předchozí příklad, pak v očích východoněmeckého komunistického vedení byl tím slabým článkem právě sovětský vůdce Leonid Brežněv, který se obával vlivu armády a svého možného sesazení.

- Soustředění se na kolísající subjekty. V určitých uskupením zpravidla vždy existují nerozhodné skupiny, které názorově kolísají mezi ztotožněním se s onou skupinou a názory a postoji jiných skupin.

- Dosažení politického konsensu. Tedy určité shody zpravidla přechodné, a to i mezi subjekty rozdílných názorů a ideologií. Jak příklad mohou sloužit lidovci a piráti před sněmovními volbami 2021 nebo sjednocení v témže období různých proudů pravice.

- Zpomalování a zrychlování tvorby a realizace různých opatření. Tady se dá využívat faktor času jak pro vlastní opatření, tak i pro opatření protivníkova.

- Postupné kroky vpřed i vzad. Ustupování krok za krokem, nepřetržitý ústup, to může platit i pro reformu stranické politiky. Cesta postupných přeměn může být považována za zabrzdění revolučních procesů. Postupné kroky vpřed mohou posilovat politickou moc. Příkladem může být například postup Komunistické strany Československa během druhé světové války a po ní anebo po roce 1968.

- Razantní přeskupení sil. Například přebíhání k protivníkovi a od protivníka.

- Politické proklamace. Mnohdy mohou sehrát větší úlohu než reálné kroky.

- Populární, respektive populistická opatření. Z historie jsou známá například různá znárodnění, zdanění milionářů apod., která pomohla vyhrát komunistické straně volby v roce 1946.

- Nátlakové metody. Různé politické hrozby a zastrašování.

- Zneužívání slov. Je považováno za nejobvyklejší zjev v politice.

- Provokace. Zejména kompromitování a oslabování politiků.

- Štvavé kampaně a masové demonstrace.

- Správné načasování. Vždy je důležité, kdo určuje dobu střetnutí. Například v roce 1948 to byly komunisté. Stupňování opatření ve vhodnou chvíli může přinutit opozici k ráznějšímu vystoupení, které se může ukázat jako předčasné.

- Vynucené kroky protivníka. Možná jako něco ve fotbale ovládat střed hřiště a zatlačit protivníka, aby dělal chyby anebo v šachu taky je důležitý střed šachovnice, aby moje figury hrály a soupeřovy byly vytlačeny ze hry.

- Změna většinových pravidel. Například změna volebního zákona.

- Vojenská intervence.Tady je pro nás třeba známý rok 1968.

- Hrozba. Uplatňuje se hlavně v mezinárodních vztazích, právě například vojenskou intervencí, přerušením obchodních vztahů, sankcemi.

- Vytvoření pro danou chvíli klíčového problému pro řešení vnitřních mocenských sporů. V Česku to mohlo být třeba kauza Čapí hnízdo a s tím spojené otázky dotací a střetu zájmů. V roce 1968 se třeba kremelským jestřábům podařilo udělal právě z otázky postupu proti demokratizaci v Československu problém dané chvíli klíčový i pro řešení vnitřních mocenských sporů v Moskvě. Udělali to vědomě nebo se jim zdálo že je to otázka pro ně mimořádně výhodná a pro druhou stejně tak nevýhodná. Jinak "klíčové" problémy se často objevují před volbami např. v ČR Kubiceho zpráva, Lithium, Pandora Papers apod.

- Výroba provokací. Tady lze dáttaké příklady z roku 1968 kdy sovětská agentura v Československu patrně takové argumenty stále častěji sama vyráběla, třeba rozbití výloh Aeroflotu na Václavském náměstí, nálezy amerických zbraní v okolí Sokolova a podobně.

- Vyvolávání iluzí.Může ovlivňovat různé politické subjekty a voliče.

- Vytváření ekonomické, vojenské a politické závislosti. V tomto směru mohou působit zejména skupiny, jež jsou u moci právě díky zahraniční moci.

- Předem naplánované divadlo. Obvykle působí jako náhoda,tady se někdy jako příklad uvádí odchod Brežněva a celého sovětského předsednictva v roce 1968 v Čierné nad Tisou z jednání s československou delegací.

- Vytváření negativních zpráv, očerňování.Ovšem tady se ukazuje, že negativní reklama je pořád reklamou a nemusí mít tedy vždy požadované výsledky, někdy mohou být dokonce i opačné.

- Vytváření hradby mlčení. Tato metoda vychází z předpokladu, žeo kom se nemluví, ten jako kdyby nebyl.

- Metoda vyvolávání nadšení. Zpravidla když je připravováno něco nového nebo zásadního. Známé je v tomto směru jistě husitství, nadšení pro obranu národa v době jeho ohrožení v roce 1938 nebo například po roce 1945 pro myšlenku budování nové spravedlivé společnosti, zdůrazňování že ve znárodnění všeho jsme druzí na světě a kteří to provedli na jednou dokonce první, pro myšlenku socialismu s lidskou tváří v roce 1968.

- Účelové spojenectví. Například před volbami s dostatečným předstihem dochází k účelovým a nesourodým spojenectvím s nadějí v příští vládní posty. Jako příklad může sloužit vítězství pětikoalice v parlamentních volbách v roce 2021.

- Hledání nepřítele. Velmi častá metoda, a to jak vnějšího, tak i vnitřního nepřítele. Umožňuje omezovat demokracii, vyvolávat strach a tím upevňovat moc a prosazovat různé dílčí zájmy. Například po druhé světové válce tady stály proti sobě dva velké nepřátelské bloky USA a Sovětský svaz a jejich spojenci. Jinak ve vnitřní ekonomice byli v určitých dobách různí nepřátelé jako buržoazie, židé, chartisté, spisovatelé, ekonomové, komunisté apod.

- Izolace politiků. Jako příklad se někdy uvádí izolace nemocného Miloše Zemana ve vojenské nemocnice, kde třeba útoky na předsedu parlamentu za jeho návštěvu měly vytvořit atmosféru, aby se kdokoliv bál za prezidentem jít a mluvit s ním. Poté byl izolován i od jiných politiků třeba premiéra z důvodů covidu. Pokus o izolaci hlavy státu proti její vůli zpravidla dělají pučisté – viz izolace sovětského prezidenta Michaila Gorbačova na Krymu při převratu v srpnu 1991 anebo Nikity Chruščova v roce 1964.

- Přepisování historie. Výsledků a příčin určitých zásadních událostí, knihy a články na tato téma, změny školních osnov, bourání a stavění nových soch, změny názvu ulic.

- Vyhledávání potenciálních spojenců. Může se stát i nebezpečnou cestou, protože noví spojenci mohou odradit staré příznivce a voliče.

- Využívání takzvaných nevědomých agentů. To jsou protivníci v nepřátelských táborech, jejichž činnost má ve skutečnosti opačný účinek a nahrává těm proti kterým vystupují.

- Dávání vlastních agentů do nepřátelských uskupení. Třeba za účelem získávání informací, narušování jednoty apod.

Z předcházejícího je patrné, jak už bylo předtím také řečeno, že tyto metody nebo taktické manévry se často navzájem překrývají a splývají, a tudíž neexistuje mezi nimi přesná hrane.

Jaroslav Bálek, kapitola z knihy Politika teoreticky i prakticky