Politika a morálka

Je jistě také zajímavý vztah politiky a morálky. Je morálka vůbec důležitá v politice? Anebo tam vůbec nemá místo? Jedná se o špinavou činnost? Je politika svinstvo? Na to jsou nejrůznější názory. V politice zpravidla nevyhrává ten, kdo je čestný, chytrý a tak dále, ale ten, kdo je silnější.

Morálku můžeme definovat jako systém názorů a představ, norem a hodnocení zaměřených na regulování individuálního chování, na zesouladění konání jednotlivých osob se zájmy jiných lidí, resp. určité pospolitosti.

Nemorálnost ve společnosti není nahodilá, ale je objektivně daná. Její míra se liší v různých obdobích. Příčiny jsou zejména ekonomická, politická a sociální nerovnost, působení okolí, psychické a vrozené faktory.

Je však třeba říci, že pro zlo a dobro nějaká jasná či univerzální definice neexistuje. Jedná se o pojmy, které si určujeme výhradně my lidé. Věci, které se dějí v přírodě a celém vesmíru, nejsou ani dobré, ani zlé.

V lidských dějinách se mezi jednotlivými obdobími a jednotlivými národy představy o dobru a zlu střídaly, takže si často přímo odporovaly.

Některá náboženství nepovažovala zabití neznaboha za nemorální, jakož i kanibalové si nedělali nějaké výčitky při zabezpečování své reprodukce. Podle křesťanství zase můžeme dělit morálku na katolickou a protestantskou, v dělnickém hnutí se mluvilo o buržoazní a proletářské morálce. Známý je výrok Lenina, že morální je to, co slouží dělnické třídě, protože společnost se až dodnes pohybovala v třídních protikladech. Morálka byla podle něj vždy morálkou třídní, buď ospravedlňovala panství a zájmy vládnoucích anebo zájmy porobených.

Kategorie politického rozhodnutí má jako cokoliv jiného dvě stránky, špatnou a dobrou stránku, což se projevuje i v morálce. Tyto stránky nejsou v rovnováze, jedna může hodně převažovat druhou, a zatímco jedna je patrná a zřetelná hned, tak druhá se může projevit až za řadu let.

Někdy se účinky mohou projevit i ve zcela nečekané oblasti. Například množství blonďatých a modrookých žen, které má jistě rádo hodně mužů, tedy kladná stránka, je prý pozůstatkem třicetileté války a pobytem Švédů na našem území, tedy záporné stránky.

Stará moudrost říká, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Na tom je určitě dosti pravdy. Asi každý z nás, kdo někdy vykonal nějaké dobro, pak si to vyčítal a říkal si, že já blbec to udělal. Vykonané dobro totiž, ale zároveň vyvolává zlo, protože, když jednou skončí, projeví se jeho protiklad. Dobro musí existovat stále a pokud možno ve zvyšující se míře. Jinak nastupuje zlo.

Obdobně se praví, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Vskutku každý z nás má pravděpodobně zkušenost, že dobrými skutky se málem propadl do pekla.

Zlu se musí občas vzdorovat taky zlem, jinak to neumíme, ale tím se toto zlo vlastně stává dobrem.

A proč je někdy opravdu hodně zla? Povaha i chování lidí je určeno celou řadou faktorů jako genetickou výbavou, která vyvolává sklony k určitému jednání, dále rodinou a výchovou a prostředím v nichž vyrůstají, sem patří třeba škola a přátelé. V nebezpečí, v nouzi, složitých a vypjatých situacích se může aktivovat zlé chování. Podle psychologů každý z nás je prakticky schopen úplně všeho. Občas se připomíná indiánská legenda, že každý má v sobě dva vlky, zlého a hodného. A vyhraje ten, kterého krmíme.

Někdy je třeba volit mezi politikou a morálkou a může to býti i velmi obtížná volba. Zvolím-li morálku může to mít nepříznivé důsledky současné, ale z hlediska dlouhodobého posílí národní povědomí, naproti tomu politika umožní využívat zbývající možnosti, ale z dlouhodobého hlediska se může projevit negativně. Někdy se také mluví o morálním vědomí nebo mravní vůli národa, které je jistě velmi důležité. Může být mohutným stimulem pro jednání celé země jak v současnosti, tak i budoucnosti, to nejen v krizových, vyhrocených situacích, ale i v klidných, mírových podmínkách. Politika by se měla starat o jeho formování. Někdy se také hovoří o mezinárodní morálce, tento termín je ale dost nebezpečný, protože může být neoprávněně využívám jedněmi zeměmi proti druhým.

Někdy se hovoří o objektivním dobru, to je takové, které prospívá všem, ale to asi v rozporné společnosti není možné, můžeme tedy říci, že to je dobro, které prospívá většině. Ale i tady se může po nějaké době ukázat, že to je úplně jinak, že to, co bylo považováno za dobro se ukázalo vlastně jako zlo.

Lze si vzpomenout na dlouho očekávané mistrovství světa v ledním hokeji v březnu 1969, kde se hlavní pozornost soustředila především na dva naše zápasy se Sovětským svazem. Zápasy z naší strany byly brány jako pomsta za okupaci. Celý národ je s napětím sledoval a fandil. Po jejich skončení bylo hodně radosti. Lidé vyšli do ulic a bouřlivě oslavovali. Největší demonstrace byla v Praze na Václavském náměstí, kam přišlo přes 100 tisíc lidí. Bohužel tam došlo i k rozbití výloh sovětské letecké společnosti, což bylo pravděpodobně podle některých pramenů provedeno naší nebo sovětskou státní bezpečností a bylo záminkou pro změnu ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ. Kdybychom nevyhráli, ale prohráli, došlo by k té změně? Tady se ukazuje, jak je vše relativní. Radostná událost se změnila ve smutnou. Dobro se změnilo ve zlo. Prvním tajemníkem se místo Alexandra Dubček stal Gustav Husák, a to vedlo k nástupu normalizace.

Dvě stránky mají i vražda a zabití, které vždy patřily mezi nástroje politiky. Vražda má jako vše svou kladnou a zápornou stránku. Zatímco v životě převažuje záporná, kladná je snad jen pro vraha. Tak v politice převažuje často kladná stránka nad zápornou (vražda Václava, atentát na Heydricha, předpokládaný atentát na Hitlera). Po napadení Ukrajiny Ruskem si mnoho lidí přálo zabití Putina.

Nietzsche psal, že každý velký národ se zrodil z velkého zločinu. A ten to měl dobře nastudováno, myslíme, že mu můžeme věřit. Například konflikt mezi Václavem a Boleslavem vedl ke vzniku mocné české říše, která byla v době svého vzniku velmocí. Konflikt mezi bratry končící až smrti je ovšem znám nejen z české historie, začíná jim i bible.

Bible začíná protiklady, které Bůh stvořil jako je nebe a země, světlo a tma, den a noc, večer a jitro, sucho a mokro, práce a odpočinek, muž a žena. Podle některých náboženských knih musí nezbytně býti, aby byl protiklad ve všech věcech. Kdyby tomu tak nebylo, spravedlivost by nemohla býti uskutečněna, ani zlovolnost, ani svatost ani bída, ani dobré ani zlé. Kdyby Adam a Eva nepoznali hřích, tak by ani nemohli poznat co je dobro. Protivenství nám umožňuje růst, abychom se stali tím, čím se máme stát.

Podíváme-li se do historie, tak protiklady tady byly vždy počínaje Bohem a Evou, Adamem a Evou, jejich dětmi Kainem a Abelem a potom zase jejich potomky. Ty pořád narůstaly, lidé byli horší a horší až se Bůh rozhodl je kromě Noa a jeho rodiny vyhubit. A potom zase mezi Noem a jeho synem Chamem, pastýři Abrahamem a Lotem. Kvůli hříchu Bůh vyhubil Sodomu a Gomoru, a tak to šlo pořád dál.

Adam s Evou měli dva syny Kaina a Abela. Nejprve se narodil Kain, to jméno znamená oštěp nebo kopí. Jeho narození je tedy provázeno velikou slávou a očekáváním. Kain se stává nadějí, že se lidé opět dostanou do ráje a získají ztracené Boží požehnání. Pak se narodí Ábel. Od druhorozených se většinou mnoho neočekává. Kain a Ábel měli velmi rozdílné povahy. Kain se stal zemědělcem a Ábel pastýřem ovcí. Bůh oznámil jejich otci Adamovi, že bez prolití krve nemohou býti odpuštěny hříchy. Adam prosil syny, aby Bohu prokazovali naprostou poslušnost a oddanost. Mladší Ábel uznával, že Stvořitel jedná s padlým lidstvem spravedlivě a milosrdně, a vděčně přijal naději na vykoupení, přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí. Oproti tomu Kain Hospodinu nepřinesl jehňátko a nesmísil jeho krev se svou obětí, ale nabídl své plody, výsledek své práce,obětní dar z plodinzemě jako projev přízně prokázané Bohu. To se vykládalo tak, že Ábel si vybral víru a poslušnost. Zatímco Kain tím že předstoupil před Boha, se svými vlastními zásluhami, neměl v úmyslu býti poslušným, vybral si nevěru a vzpouru, zpochybnil Boží spravedlnost a autoritu. Ábel radil svému bratru, aby nepředstupoval před Hospodina bez krvavé oběti. Kain, jelikož byl starší, neměl v úmyslu svého bratra uposlechnout. Pohrdl dobře míněnou radou, rozhodl se spolehnout sám na sebe. Proto také Bůh jeho oběť nepřijal. Kain se zlobil na svého bratra, že si zvolil poslušnost Boha, místo aby se s ním spojil ve vzpouře proti němu. V návalu vzteku svého bratra zabil. Kain a Ábel představují dvě skupiny lidí, které budou vždy existovat. Jedni spoléhají na určenou oběť za hřích, druzí stavějí na svých vlastních zásluhách, na principu, že si člověk může zajistit spasení svým vlastním úsilím. Kain zabil Ábela, silný se zbavil slabého, rolník převálcoval pastýře. Zvykl si být vítězem a nic jiného jej nezajímá. Ábel umírá a jeho krev skrápí zemi. Umírá bez potomků a bez budoucnosti. Je to tragédie slabších a odstrkovaných. Ano, takový je svět, silnější jsou vítězi a slabí musí odejít, to je příroda. Bůh Kainovi stále ještě dával život a poskytoval mu příležitost k pokání, což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Uděláme-li určitou paralelu s Václavem a Boleslavem, tak je zřejmé, že Boleslav po zabití Václava činil dobro, alespoň pro národ, tak by mu mělo být odpuštěno. Vztah Kaina a Ábela se dostal třeba i na jednání Kennedyho s Chruščovem. Kennedy tvrdil, že bolševici jsou Kainova větev, oni Ábelova. Po vyhnání Adama a Evy z ráje se prý potomstvo rozdělilo na tyto dvě větve. Ábelova větev si uchovala víru a poslušnost Bohu, Kainova větev zanevřela na Nejvyššího a starala se sama o sebe. Chruščov mu odpověděl, že právě Kainova větev přinesla lidstvu to prospěšné. V bibli je přece napsáno, že stavěli mosty, vynalézali stroje, obráběli měď a železo.

Spor bratrů o vedoucí místo je znám i z historie Říma. Romulus zabil Remuse a poté konal užitečné věci, vytvořil asyl pro uprchlíky, zřídil senát i ozbrojený sbor občanů.

Politika se pohybuje v tvrdém prostředí, kde vám nikdo nic nedaruje. Ke vztahu politiky a morálky jsou známy hlavně myšlenky Machiavelliho, který ve svém Vladaři například říká, že jsou dva druhy boje, jeden je veden pomoci zákonů a druhý pomocí síly. První je vlastní lidem, druhý zvířatům. Jelikož se však první způsob často ukazuje nedostatečným, musí být používáno způsobu druhého. Proto vladař musí používat způsobu zvířete i člověka, nelze se uchylovat z cesty dobra, je-li to možné, ale třeba umět vejít i na cestu zla, je-li to nutné. Dospěl k názoru, že zásady individuální lidské morálky konkrétně morálky křesťanském nemůže úspěšný politik učinit vždy východiskem svého rozhodování. Pragmatické a cynické jednání v politice se označuje jako Machiavellismus, který uznává, že účel světí prostředky a je možné dopouštět se morálně pochybných jednání.

Podle Machiavelliho je dobré dělat veškerá nepopulární opatření ihned po získání moci, jelikož na krátkých šok lidé snáze zapomenou. Ohledně dohod a smluv se domnívá že není možné cítit se být vázán dohodou která byla uzavřena za jiných, než aktuálních podmínek. Nemohou mluvit o spravedlnosti panovníka vůči sobě, protože mu dobrovolně předali moc a cokoli co uzná panovník za vhodné, tak to fakticky s jejich souhlasem. Jedině silná vláda může zachránit a zabránit úpadku společnosti

Z pozdější doby je znám například výrok pruského krále Fridricha II: "Líbí-li se ti některá země, obsaď ji, máš-li k tomu prostředky. Vždycky najdeš historika, který zdůvodní spravedlnost tvého boje, vždycky najdeš právníky, kteří vyloží oprávněnost tvých požadavků."

Myšlenky Machiavelliho měly popularitu i v 18. a 19. století, staly se součástí teorie politického realismu. V západní sociologii nacházely uplatnění názory, že morálka nemá žádný vztah k politice, že se politika zakládá vždy pouze na násilí a že v ní hrají nejdůležitější úlohu tvrdá pravidla úspěšného boje o moc, zbavená veškerého morálního opodstatnění. Z politické oblasti se vytrácely morální a náboženské faktory a jejich místo zaujímá bezcitná státní účelnost. Například podle francouzského sociologa Sorela nemá v politice místo svědomí, stejně jako v dostizích. Německý filosof a sociolog Alfred Schmidt zastává názor, že v praktické politice vždy vládl machiavelismus, že každá politika obsahuje dva základní komponenty, a to násilí na lidech a podvod (diplomacie).

Je také známa Leninova myšlenka, že v oblasti politiky je nezbytné naučit se hledat za jakýmikoli morálními, náboženskými, politickými a společenskými frázemi, prohlášeními a sliby zájmy určitých tříd.

Můžete zabití jedno člověka v kladném smyslu ovlivnit národ a celý svět na dlouhou dobu? Je to morální? Nepovedený atentát na Hitlera mohl v případě úspěchu ukončit válku a zachránit milióny životů. Rovněž tak se říkalo, že případný atentát na Putina může zastavit zabíjení na Ukrajině. Bylo by to morální?

V této souvislosti lze také vzpomenout životní trauma armádního generála Lva Prchaly. Ten přibližně ve stejnou dobu, kdy začínala konference v Mnichově, 29. září 1938 odpoledne, byl jedním ze čtyř generálů, kteří se v tuto nanejvýš kritickou dobu snažili prezidenta Beneše přesvědčit, aby v žádném případě nekapituloval. Ať se velmoci usnesou na čemkoliv, je třeba bojovat. Musíme jít do války, ať jsou důsledky jakékoliv. Národ je jednotný, armáda pevná a chce do toho jít. A i kdybychom zůstali sami, nesmíme povolit – armáda má svoji povinnost bránit území republiky, chce jít a půjde do boje. Prezident Beneš však kapituloval. Prchalu dělil od záchrany republiky prý jen stisk spouště: údajně při návštěvě u Beneše tasil pistoli a prezidentu republiky hrozil zastřelením, aby jej odradil od přijetí Mnichovské dohody. Prchala si – podle svědectví svého syna – nikdy neodpustil, že tehdy Beneše nezastřelil. Možná, že by vůbec nedošlo k druhé světové válce a světová historie by se vyvíjela úplně jinak. Nacistický režim v Německu mohl být svržen na podzim 1938 domácími silami a Sovětský svaz by zůstal izolován od střední Evropy. Nebyla by druhá světová válka a nebyl by komunistický systém v řadě evropských zemí. Armádní generál Prchala tak mohl ovlivnit světové dějiny. Bylo by zabití Beneše morální?

Armádní generál Prchala byl po Mnichovu jmenován vojenským velitelem Podkarpatské Rusi a členem tamní vlády. Tam nesložil zbraně a při obsazování Podkarpatské Rusi maďarskými honvédy vydal 15. března 1939 příkaz k obraně, která se však po třech dnech zhroutila.

Často je to, co se vydává za morální ve skutečnosti amorální. Někdy se dokonce vše obrací, hrdinové se stávají zbabělci a zbabělci hrdiny.V politice se také hodně lže a ani se to nebere jako nemorální, ale jako běžná součást politické praxe. V minulosti se třeba o vyslancích a diplomatech hovořilo jako lidech poslaných do ciziny, aby lhali ku prospěchu své země. A aby prokázali nějakou činnost, tak si zprávy pro svou vládu vymýšleli a v příští poště ji dementovali. Zdrojem informací z nejvyšších míst byly také milenky politiků a vladařů, ale jak se ukázalo byly víc zdrojem dezinformací, drbů než objektivních faktů.

Lze si také připomenout slova Winstona Churchilla: "Všichni jsou pro svobodu slova. Téměř není dne, ve kterém by nebyla opěvována. Někteří lidé si to ale vykládají tak, že právě oni mohou říkat co chtějí, ale když kdokoli jiný proti nim cokoli řekne, je to nehoráznost."

Podobně například R. Reagan zastával v boji s komunismem názor, že jakkoli budeme lidská práva deklarovat, nemáme vůbec v úmyslu je hájit. Vyznávajíce toleranci k jakýkoli ideologiím nebudeme trpět v žádném případě ideologii komunismu. Budeme od nich požadovat svobodu tisku, ale kategoricky budeme také považovat, aby svůj tisk osvobodili od leninských idejí.

Určitá opatření mohou možná i kladně působit na morálku. Sem mohou patřit i zdánlivě nedemokratická nebo omezující opatření. Jako příklad lze uvést opatření čínské vlády vědomě odmítat vulgaritu, nevkus a dekadentní myšlení, jakým je uctívání peněz, hédonismus a extrémní individualismus.uctívání západní kultury a vybudování živé, zdravé, mužné, silné a na lidi orientované kultury. Opatření byla vedena právě obavou o morální a etické zdraví národa.

Politika také občas využívá a působí na negativní lidské vlastnosti. Sem může patřit třeba lidská závist a vyvolávání nenávistí. A taky různé fake news, které mohou i významně ovlivnit další vývoj. Ty ovlivnily i listopadové události v roce 1989. Sem patřila například zpráva o smrti studenta Šmída nebo vystoupení Miloše Zemana na Letenské pláni.

Můžeme se podívat do české historie. Dobrý politik asi musí mít i vlastnosti, které mnohdy nejsou chápany jako zrovna pozitivní.

Z české historie jsou jistě známy takové případy, příkladem mohou být třeba již zmínění bratři Václav a Boleslav. Jejich vládnutí také bylo patrně do značné míry ovlivněno jejich výchovou, na které se podílely dvě ambiciózní ženy. Tady se již ukázalo, jak potom mnohokráte v politice, že dvě takové ženy vedle sebe nejsou schopny vládnout a vede to k vážným konfliktům. Spor vedl až k zavraždění jedné z nich, a to babičky Ludmily. Ta byla chápaná jako ctnostná křesťanka, zatímco matka Drahomíra se nechtěla vzdát vlády a politického vlivu, byla chápána jako přívrženkyně pohanství a starých tradic. Václav asi zdědil vlastnosti po babičce Ludmile. Stále více dbal o náboženství, jako pilíř politiky, stavěl a zdobil kostely, zval kněze ze zahraničí, pomáhal chudým. Potají v polích sekal pšenici, z které se dělali hostie, a trhal víno pro účely ceremoniálů při mších. Aby unikl pomluvám, že se nevěnuje vládnutí, tak nábožnosti a křesťanské pokoře věnoval noční čas. Další velice důležitou událostí, která tehdy také negativně ovlivnila náhled na Václava, byl vpád krále Jindřicha I. do Čech, který se údajně dostal až do Prahy a Václav se mu poddal a uznal svrchovanost Saska nad územím Čechů a přislíbil odvádět Jindřichovi poplatek. Palacký v Dějinách uvádí, že Václav se bez boje zavázal k roční dani pěti set hřiven stříbra a sto dvaceti volů a slíbil německému králi oddanost. Nedá se, ale asi říci, že by Václav neměl panovnické schopnosti, neboť předtím, kdy stál v čele svých vojsk, vyhrál celou řadu bitev. To že svůj čas více trávil v modlitbách a náboženských obřadech nežli v důležitých státních záležitostech, vyvolávalo nespokojenost dvořanů, zemanů a českých pánů, kteří se zejména s nelibostí dívali, že jmění a důchody své věnuje především na potřeby církevní. Nelíbila se jim ani poslušnost Němcům, proto chtěli Václava odstranit a dát zemi její samostatnost. V tom byli jednotní s Václavovým bratrem Boleslavem, který patrně zase zdědil své vlastnosti po matce Drahomíře. Boleslav byl opakem Václava, byl smělý, nechtěl nikomu podléhat, vystupoval samostatně a nezávisle na německém králi. Předpokládal krutou válku s Němci, s nimi pak bojoval až čtrnáct let. A proto usiloval rychle si podřídit anebo vyhostit ty české pány, kteří byli ochotni se podřídit saským rozkazům.Boleslav patřil k největším a nejsilnějším panovníkům, které kdy Čechy měly. Vytvořil mohutnou a mocnou českou říši. Odňal Moravu Němcům a připojil ji k českému státu. Hranice této říše byly tehdy rozsáhlejší než kdykoliv potom, nevyjímaje ani nejskvělejší doby Otakara II. a Karla IV. K pádu říše české, ano tehdy to byla opravdu říše, jak ji označoval Palacký a ztrátě připojených zemí došlo za panování jeho syna Boleslava II. a zvláště pak vnuka Boleslava III. Ryšavého. Máme snad smůlu na ryšavé panovníky? Vždyť o několik stovek let později jsme měli ryšavého Zikmunda a ten zde rovněž nebyl moc oblíben. Václav se také v některých obdobích stal symbolem kolaborace, servility a slabošství. Zajímavý a pro někoho možná i dost překvapivý byl pohled Masaryka, který vyzdvihl především tři aspekty Václavova života, kterých se měl národ přidržet a následovat, protože v těchto aspektech viděl i Václavův odkaz, který zanechal svému národu. Těmito aspekty byly politická prozíravost, která dávala přednost míru před nepokoji, morálka a vzdělání. Masaryk apeloval především na morálku, jak sám řekl: "Ježíš, ne Caesar" a "Václav, ne Boleslav". Otázkou je, zda tento názor nebyl ovlivněn tehdejší dobou s velkým vlivem církve a oblibou Václava ve společnosti.

Na politickou prozíravost jsme se v historii mnohokrát odvolávali, nebyl to jistě jen Mnichov, ale i po roce 1968 a bylo toho i mnohem více. V době protektorátu byl svatý Václav označován za realistu, který si byl vědom síly německé říše, byl chápán jako vzor českého národa v poslušnosti a v poddanosti vůči silnému sousednímu státu. Připomínala se "prozíravost" svatého Václava, který rozpoznal výhody "ochrany" malé země silným a mocným sousedem, postupně již nebyl vzorem pro rozumný poměr k říši, ale cestou k naprostému podřízení se Německu.

Zajímavé je, že sám Hitler se nějak příznivě nevyslovoval o Háchovi i Václavovi: "Háchu musíme prezentovat jako jednoho z největších mužů světa, pokud Čechům nechá závěť, která bude znamenat jejich konec. Jeho jméno musí být vyslovováno jedním dechem se jménem krále Václava, aby se na něho mohl odvolávat každý zbabělec. Jeho následník? Jen žádný chlap! Budeme vždycky vycházet lépe se zbabělci než se statečnými muži."

Je známý případ Valdštejna, který byl považován za jednu z nejvlivnějších osob v Evropě. Dal si udělat horoskop od Keplera, a to pouze na základě svého data narození, aniž by Kepler věděl, o koho jde. Horoskop vyvodil závěry o bystré a velmi inteligentní osobnosti s vysloveně asociálními sklony a odporem ke všemu všednímu a konvenčnímu, s touhou po výjimečnosti a zejména o osobnosti až chorobně ctižádostivé, projevující dravost a podezíravost vůči okolí. To podle všeho na Valdštejna přesně sedělo. Tyto vlastnosti zvláště chorobná ctižádostivost a dravost jsou asi důležité pro politika. Je známo, že třeba Lenin neuměl moc hrát šachy a když prohrál bral porážku jako osobní neúspěch. Podobně se o Václavu Klausovi tradovalo, že jej protivníci nechávali vyhrávat tenisové zápasy, protože neunesl porážku. Politik prostě asi nerad prohrává. Boleslav vybudoval mocnou českou říši, tím, že zabil svého bratra Václava. NapříkladKarel IV. podle některých historiků vládnul prostřednictvím korupce nebývalých rozměrů. masivně uplácel církve na všech úrovních, významnou část kapitálu ze zlatých a stříbrných dolů v Čechách, dal právě na korupci. Díky tomu zůstaly po něm různé církevní stavby ale nic, co by trochu připomínalo jeho přemyslovské předky v podobě středověkých chudobinců, nemocnic, starobinců.

Leckdo by mohl namítnout, že ta doba byla jiná a nemůžeme tehdejší vládce hodnotit podle dnešních měřítek tak, jak se o to zde snažíme. Jistě, na tom něco je. Sice i dnes jsou vraždy nástrojem politických řešení, ale provádí se to většinou skrytě.

A jak na tom byl Masaryk? Zdá se, že už při jednáních o vytvoření Československa trochu přeháněl, ale jistě díky mu za to. V květnu 1918 byla v Pittsburghu podepsána dohoda mezi Masarykem a zástupci Slováků, že ihned po válce vytvoří společný stát. Obě strany se dohodly ve smlouvě, že nebude-li to vyhovovat, půjde Slovensko po uplynutí desetileté lhůty vlastní cestou. Chtěli vlastní parlament a autonomii zakotvené dohodě. Masaryk se prý později ze závazku vyvlékl prohlášením, že závazek je neplatný, protože byl podepsán v neděli, tedy v den veřejného klidu.

Nejasná byla i úloha Masaryka ohledně obvinění generála Rudolfa Gajdy. Kvůli nátlaku Hradu a na základě zjevně vykonstruovaných důkazů byl obviněn za přípravu státního převratu a špionáž pro SSSR a stanul před soudem za údajnou vlastizradu. Ve skutečnosti se údajně jednalo o pokus o zdiskreditování nepohodlného vojáka. Celý proces se však změnil ve směšnou frašku. Svědci si u soudu protiřečili a za své křivopřísežnictví byli také soudem potrestáni. Celou záležitost někteří označovali za největší Masarykovou chybu. Gajda byl zcela zproštěn všech obvinění, nebyla mu však vrácena generálská hodnost, byl dokonce degradován na vojína.

Edvard Beneš se za druhé světové války sám jmenoval do čela státu a pracoval na jeho poválečné obnově. Sám o sobě kdysi řekl: "Já zcela přesně vím, co mohu a co dovedu. Nikdy jsem v životě nezklamal. Vím, že jsem nepostradatelný. Dovedu jít k cíli i přes mrtvoly. Dovedu i zabít."

Násilí může hrát v dějinách kladnou úlohu například revoluční násilí je podle Marxových slov porodní babou každé staré společnosti která je těhotná novou společnosti, prosazuje společenský pohyb a rozbíjí strnule odumřelé politické formy. Podobně třeba osvobozenecké a obranné války mají jistě své opodstatnění.

Jestli je politika pokračováním války jinými prostředky, pak používá i násilné prostředky, lsti a vůbec věci, které se mohou zdát nemorální. Války se vedou jen výjimečně zbraněmi, ale jinými formami, jako jsou studené války, biologické a kybernetickou války, embarga, sankce, dezinformace.

V českých dějinách bylo patrně méně válek než u jiných národů. Připomeňme si například bitvu u Zborova na Ukrajině, která se uskutečnila v červenci 1917, ve které se střetli čeští legionáři s rakousko-uherskými jednotkami, v nichž ironií osudu většinu tvořili čeští vojáci 35. plzeňského pluku a jindřichohradeckého pluku. Legionáři, kteří tvořili československou střeleckou brigádu dokázali zvítězit s velmi slabou výzbrojí, zoufalým nedostatkem kulometů a zcela nedostatečnou výstrojí o síle jen asi tři a půl tisíce mužů nad dobře vystrojenou a výborně vyzbrojenou pěší rakousko-uherskou divizí o síle asi pěti a půl tisíce mužů. V bitvě se střetli Češi s Čechy, ovšem ani jedna strana až do vypuknutí bitvy to nevěděla a netušila, že půjde víceméně o boj mezi příslušníky jednoho národa, kteří se osudově, ale zcela náhodně střetli. Bitva měla někdy až bratrovražedný charakter, a to nejen v tom, že stáli Češi proti Čechům, ale jsou zaznamenány konkrétní případy, kdy se jako protivníci potkali bratr s bratrem nebo otec se synem. Předtím Češi proti sobě bojovali snad naposled u Lipan. Tam to, ale bylo dopředu zřejmé. Byly také rozdílné důsledky těchto bitev. Zatímco bitva u Lipan znamenala konec husitského revolučního hnutí a podle Palackého konec demokracie, tak bitva u Zborova otevřela cestu k naší samostatnosti.U Zborova také tehdy poprvé od dob bitvy na Bílé Hoře, po tři sta letech, bojovalo samostatné české vojsko jako celek, pod svými prapory a za svobodu své vlasti. U velkých národů to není zas až tak neobvyklé, když stojí proti sobě členové jednoho národa se zbraní v ruce, ale v českých dějinách je to unikátní.

Československo vzniklo, protože bylo v první světové válce poražené Rakousko a Německo a získalo že bylo Německo poražené také v druhé světové válce.

O komunistických funkcionářích se mělo za to, že dělají vše, co jim v Moskvě nařídí, ale nebylo tomu tak. A nebyl to jen Dubček, ale třeba i takový Antonín Novotný se dokázal sovětské straně i postavit. Napsal například Brežněvovi dopis, v němž se dotazoval i na důvody Chruščovova odvolání, z dopisu vyplývalo, že je s jeho odstraněním nespokojen. Dokonce se prý snažil i ústřední výbor strany zmanipulovat a přesvědčit, aby odchod Chruščova byl kritizovaný. Údajně s Brežněvem také telefonicky hovořil a dal mu najevo, že s odvoláním Chruščova nesouhlasí. Brežněv od té doby Novotnému příliš nedůvěřoval. Jeho nepřízeň pociťuje Novotný jako nebezpečí. Brežněv již od roku 1966 žádal Novotného o přijetí sovětských vojsk na československé území. Ten se, ale se bránil trvalému umístění vojska s posádkami s konvenční výzbrojí a větším počtem vojáků, což Moskva požadovala. Byl to asi statečný postoj, který nedokázala projevit řada politiků před ním i po něm, ale přišel tak ovšem o poslední zdání sovětské podpory. Na druhé straně však snad proto, aby si zajistil důvěru sovětských jestřábů a vyvážil nátlak na rozmístění sovětských posádek, souhlasil s rozmístěním strategických zbraní a jejich specializovanou obsluhou v počtu asi osmi tisíc lidí.

Rozdíl mezi morálkou a politikou si můžeme ukázat třeba na Alexandru Dubčekovi. On se postavil Rusům, Brežněvovi a celé Varšavské smlouvě, čímž se jistě zapsal do historie. čili z morálního hlediska výborné, na druhé straně z politického hlediska nedokázal prosadit socialismus s lidskou tváří čili politicky špatně. Otázkou tedy zůstává, jestli neměl přeci jenom postupovat jinak. Možná, že to chtělo určitý kompromis morálky a politiky Při moskevských jednáních po srpnové invazi často oponoval a rozčílil tak Brežněva, který přerušil jednání. Dubček nechtěl závěrečný tzv. Moskevský protokol podepsat a udělal to až po nátlaku ostatních. Právě při podpisu tohoto protokolu se ukázal rozpor mezi politikou a morálkou Z morálního hlediska bylo asi správné nepodepsat, tím by se určitě významně zapsali do historie a velmi významně povzbudili národní vědomí. Ale z politického hlediska, bylo by to správné? Těžko říct. Měli za to, že o výsledku nakonec nerozhodnou slova protokolu, ale poměr sil, rozhodující mocenské a politické pozice. nakonec většina změnila svá stanoviska, uznala, že to je řešení jen osobní, a nikoliv politické situace, za níž mají sami odpovědnost, které se nemohu zbavit argumentaci. Byla přesvědčena že kompromis není beznadějný že v Československu lze vytvořit lepší a perspektivnější situaci než v Maďarsku. Samozřejmě se mohli sami za sebe rozhodnout, ale museli si být vědomi toho, že tím řeší věc pro sebe a své svědomí několik pro politickou perspektivu. Kdyby odešli z vedení strany, ztíží to jejich situaci a ohrozí to mnoho, co by se dalo ještě zachránit. Rovněž by postavili všechny do takového světla, jako by podepsání bylo věci osobní cti a svědomí a jako by zradili ti, co podepsali. Na druhé straně viděli povinnost najít politické východisko ze situace, za níž všichni mají odpovědnost.

Nepodepsal jediný, předseda ústředního výboru Národní fronty František Kriegel, ač byl k podpisu přemlouván členy naší delegace. Tehdy pravděpodobně jednal především jako člověk, a ne jako politik a převážilo u něj morální hledisko nad politickým. Později na zasedání ÚV KSČ odsoudil invazi i smlouvu o dočasném pobyt sovětských vojsk. Někdy to ovšem může být úplně jinak, historie se zapomíná. A tak ani po letech a změně režimu se nestal takovým hrdinou, aby jej všichni znali a vážili si. Všechna sláva polní tráva, dokonce ani neprošlo udělení mu čestného občanství Prahy 2.

O Dubčekovi se asi na Slovensku budou učit ještě po stovkách let. Ale jak se také říká, všechna sláva polní tráva. Po listopadu 1989 Veřejnost proti násilí, slovenská obdoba Občanského fóra, vystoupila jednoznačně proti kandidatuře Dubčeka na prezidenta republiky. Podle nich Dubček byl sice dovlečen do toho, že se stal symbolem. Když však měl nést následky toho, co způsobil, tak nebyl schopen udělat nic jiného než brečet. Je to člověk, který v určitý moment dějin selhal, je to člověk, který pláče a oni nechtějí mít plačtivého prezidenta.

Podobně v době normalizace bylo morální, nevstoupit do strany a někde "zametat" a tak neudělat něco významnější pro zemi anebo vstoupit a pracovat na změně k lepšímu, uplatnit svůj talent ve prospěch země?

Masaryk uváděl, že Denis správně upozornil na náš zvláštní kult a přímo náklonost k mučednictví, v tom se jeví zvláštní pasivita našeho charakteru. Podle Masaryka je významné, že se neskvělejší historie naše počíná a končí mučednictvím - svatý Václav a Hus. A pokládá si otázku, že je opravdu záhadou, proč musil Hus podstoupit smrt, kdežto Wiklif nikoli? Vždyť učením svým Hus daleko nebyl tam, kde Wiklif, jeho duchovní rádce, byla ta smrt skutečně nutná a neodvratná? Proč Luther dovedl žít? Jistě zajímavé otázky. Na druhé straně je třeba vidět, že z hlediska národního povědomí, ta morálka, Hus, Dubček má obrovský význam. Dostali jsme se na špičku světa, socialismus s lidskou tváří, to tady dosud nebylo.

Zpravidla nemáme rádi převlékače kabátů, to, když někdo podstatně změní své životní preference a směřování. Je to morální nebo nemorální? Je to děláno pro individuální prospěch? Většinou máme za to, že je tato změna motivována právě osobním prospěchem, k tomu dochází především v revolucích, kdy lidé rychle převlékají kabáty, jen aby nezmeškali svou příležitost. Někdy tomu tak skutečně je, ale mnohdy nikoliv.

V historii docházelo k četným přechodům původně oddaných stoupenců jednoho hnutí do druhého. Dostatečně je znám případ svatého Pavla, původně Saula nebo Šavela. Ten byl v mládí horlivým zastáncem své židovské víry, až fanaticky věrným předpisům Zákona. Byl zapřisáhlým nepřítelem nového hnutí založeného jako Kristova církev, a proto pronásledoval první křesťany, které považoval za odpadlíky. Pak se ale v jeho životě odehrála prudká změna, ze Šavela se stává Pavel a nejvýraznější apoštol křesťanských počátků. Neztratil nic ze svého nadšení, ale nikdy se už neuchýlil k násilí. Po setkání se z mrtvých vstalým Kristem pochopil, že křesťané nejsou zrádci, a zcela změnil zaměření svého života. Život apoštola Pavla je důkazem toho, že člověk může pravdivě prožít zásadní změnu.

Známé jsou také případy konvertitů z doby náboženských válek. S tímto objevem pracovali jezuité, když verbovali do řad katolíků protestanty. Nejznámější byl mladý příslušník starého českobratrského šlechtického rodu Albrecht z Valdštejna, dále například Karel Lichtenštejn, Vilém Slavata a jiní, později velmi prominentní katolíci.

Obdobně v Německu před válkou se z mnoha bývalých členů komunistické strany stali po jejich převerbování nacisté. Hitler, když zahajoval nový nábor do NSDAP v roce 1934 usoudil, že bývalí věřící nebo komunisté mají nejlepší předpoklady vyzrát v oddané nacisty. Údajně dostávali z jeho tajného příkazu přednost před ostatními uchazeči, zvláště před těmi, kteří předtím v nic nevěřili.

K podobnému vývoji docházelo i v Sovětském svazu. Stalin byl původně věřící, a dokonce se vzdělával v pravoslavném semináři, podobně jako Mikojan. Jiní prominentní nejbližší Stalinovi pomocníci jako Malenkov či Ždanov zase patřili svým původem ke šlechtě. Gorbačovova dcera byla pokřtěna, i když tajně s ohledem na tehdejší situaci.

Stejný vývoj zasáhl i Československo. Ukázalo se dokonce výhodné pro vedení komunistické strany, když někdo z nových straníků měl takovou šmouhu v osobní historii. Musel mlčet a poslouchat ty, kteří na něj měli připravené kompromitující materiály. Mnozí kmenoví členové a funkcionáři komunistické strany Slovenska měli ve svém životopisu členství v Hlinkově straně i gardě. Vasil Biľak v té době definitivně změnil náboženskou víru za víru světskou, což jej do jisté míry předurčilo ke kariéře budoucího hlavního ideologa. Generální tajemníci komunistické strany Gustav Husák a Karel Urbánek prý také v dětství ministrovali, a to nebyli nějaké výjimky, ministrováním nebo církevními obřady prošla řada pozdějších relativně vysokých stranických kádrů.

Jaroslav Bálek,  kapitola z knihy Politika teoreticky i prakticky