Subjekty politiky

Politiku dělal dříve císař, papež, král, popřípadě šlechta, pak přišly buržoazní revoluce, začaly vznikat politické strany a nyní prostřednictvím digitalizace a sociálních sítí se vlastně může do politiky zapojit každý. Dělá politiku ten, co něco napíše na Facebook nebo Twitter? Ano a ne. Záleží, jakou má funkci a zázemí. Když něco napíše Franta Hanousek z Horní Dolní, je politikem? Má jeho vyjádření nějakou váhu? Může mít a nemusí, záleží, kdo to využije nebo zneužije. Jeho vyjádření se dá využít k podpoře nebo odmítnutí určitých cílů jako příklad toho, co si myslí společnost.

Za subjekty politiky budeme v širším slova smyslu považovat jednotlivce nebo organizace, které buď sami provádějí politická rozhodnutí anebo mohou ovlivňovat jejich přijetí.

Subjekty tak můžeme rozdělit na

-přímé, kam můžeme zahrnout výkonnou moc, která se zabývá každodenním řízení státu, sem patří obvykle prezident, vláda, parlament, významnější územní správa a politické strany na ní zúčastněné

-nepřímé, které mají schopnost ovlivňovat přijímaná politická rozhodnutí nebo ovlivňovat myšlení a postoje obyvatelstva, a tak i jejich rozhodnutí při volbách, kam můžeme zahrnout například menší politické strany, velké národní, mezinárodní a nadnárodní společnosti, media, odbory, politické neziskovky, církve, justici.

Rostoucí kumulace bohatství ve společnosti mnohdy vede k tomu, že špičky finančního kapitálu a velké společnosti ovlivňují osudy zemí i vývoj světové politiky. Někdy i srůstají se státním aparátem při zabezpečování své nadvlády. Politika se tak může stát nástrojem k zabezpečování jejich ekonomických zájmů. Otázkou je kdo určitou zemi ve skutečnost řídí, zda politické reprezentace, nebo bankovní či průmyslové korporace. Zda korporace podléhají politické moci a jejich strategii spoluurčuje stát a má možnost dosáhnout i na jejich zisky, nebo zda korporace si uplatí volby a vybírají kandidáty. Pár desítek nejbohatších lidí této planety vlastní víc než celý zbytek lidstva. To jim dává jistě určitou možnost výrazně ovlivňovat život jednotlivých zemí a národů. Přitom veškerý světový růst bohatství se týká významněji jen úzkého okruhu lidí.

Nesmírný vliv mají také různé zpravodajské agentury jako CIA, KGB, FBI, NSA a tak dále. Je známý výrok Churchilla, že jeho šéfem byla Inteligence Service. Šéfové bezpečnosti často zůstávají ve funkcích dlouhá léta, například Hoower stál v čele CIA nepřetržitě 40 let.

Chování voličů a politických organizací ovlivňují i politické neziskovky, které nejsou nikým voleny a jsou financovány ze státního rozpočtu a různých vnitřních nebo zahraničních zdrojů. V tomto směru je třeba velmi známý miliardář a šéf impéria nadnárodních neziskovek George Soros a jeho nadace Open Society Foundation, který otevřeně říká, jak by se měl politicky svět i jednotlivé země vyvíjet a v tomto směrů i činí příslušná opatření.

Na politické scéně se také postupně začínají objevovat různá nová hnutí, pokrokářsko-progresivistická, neomarxistická, levičácká, typu Black Lives Matter a všech jeho odrůd.

Velmi významnou úlohu při tvorbě politiky zvláště v některých zemích má armáda. Za příklad může sloužit třeba bývalý Sovětský svaz. Sovětští generálové obviňovali Chruščova v roce 1956, že dal pokyn k vojenskému zásahu v Maďarsku příliš pozdě, vytýkali mu jeho nerozhodnost. Antonín Novotný ve svých vzpomínkách uvádí, že když se ptal generála Jakubovského, proč zasáhli do bojů tak pozdě, když stejně neměli na vybranou, tak mu odpověděl: "To dělá ta naše prokletá disciplinovanost. Ještě pár hodin a šli bychom do toho i bez pokynu ÚV KSSS." To svědčí o tom, že vedoucí politická strana a političtí představitelé státu nemusí vždy rozhodovat. Tady byla rozhodující armáda, což je jistě skupina, která velmi významně ovlivňuje běh historie.

Později v roce 1964 v pozadí zbavení moci sovětského šéfa Chruščova za pomoci některých členů armádní generality a jeho vystřídání Brežněvem byly právě jeho spory s armádou, jejíž mocenské postavení se dalšími reformami chystal omezit.

A v roce 1968 sovětská generalita tlačila na Brežněva, aby dal souhlas k vojenské intervenci do Československa, což on také udělal údajně ze strachu, aby nedopadl stejně jako Chruščov.

Chování voličů i jiných politických subjektů může ovlivňovat i justice a v některých zemích s výrazným vlivem náboženství i církev.

Tak i v české historii sehrála církev ne nevýznamnou úlohu. Římský klerikalismus byl do Čech násilně vnucen ze strany Habsburků a katolických feudálů. Pokusy o násilnou rekatolizaci po bitvě na Bílé hoře narazily na všeobecný odpor. Roku 1651 byl proveden v Čechách soupis poddaných, aby se zjistil počet nekatolíků. Přes násilnou rekatolizaci se hlásila ke katolickému náboženství sotva jedna pětina všeho obyvatelstva. Byl proto tehdy zvolen postup ještě násilnější, byly páleny české knihy. Například jezuitský kněz Antonín Koniáš se vychloubal, že spálil více než třicet tisíc kacířských knih. Silný úder nekatolickému obyvatelstvu pak zasadil císařský patent Karla VI. z roku 1726, který přikazoval tvrdé a nekompromisní pronásledování osob nekatolického vyznání. Hrozily galeje, bičování, vyhnanství, dlouhé věznění až trest smrti. To postupně vedlo k tomu, že v Čechách aktivně působila celá řada organizací, které vystupovaly proti katolické církvi jako opoře rakouské monarchie. Vztah k církvi umocňoval i fakt, že vedoucí představitelé národního obrození a českého politického života včetně Masaryka k ní měli chladný, až nepřátelský vztah.

Mezi církví a komunismem lze nalézt určité analogie. Například katolická církev si chtěla podrobit světskou moc i krále podobně jako komunistická strana i prezidenty a premiéry. Světská moc se však někdy snažila omezovat moc církve. Ve francouzské revoluci půda kostelů a klášterů byla prohlášena za státní majetek. Další paralelu mezi církví a komunistickým systémem lze vidět i v podobné organizaci spočívající v hierarchii organizačních jednotek a ve velkém důrazu na jednotnou násilně zaváděnou ideologii. Katolická církev přežila díky perfektní organizovanosti v dobré kondici dvě tisíciletí. Vzor z její organizace si vzaly i komunistické strany, kterým to umožnilo získat a držet politickou moc.

Pro získání politické moci, prosazování zásad a názorů je nutné politické uskupení, respektive vlastní politická strana. To je pro politiku zcela zásadní. Zájmy větších skupin obyvatelstva, jak politické, tak sociální nelze plně uplatnit bez vlastní politické strany.

Z historie českých politických stran můžeme například zmínit Masaryka, který v roce 1900 založil Českou stranu lidovou – pokrokovou, později známou jako Realistickou. Měl tak svou vlastní politickou stranu, kterou si utvořil spíše jen jako volnou organisaci pro diskuse a pro budoucí politickou činnost, vydával také deník Čas a Revue pro mladočechy. Za stranu byl dvakrát zvolen jako její jediný poslanec do vídeňské Říšské rady. Nezabýval se jen českou otázkou, ale i sociálními otázkami, podporoval osmihodinovou pracovní dobu a všeobecné volební právo. Jeho strana ale neměla úspěch, v české politice měla jen okrajový význam.

Po emigraci během války spoluzaložil Český zahraniční komitét, který byl prvním orgánem zahraniční odboje a svým prohlášením vyhlásil Rakousko-Uhersku boj. V únoru 1916 se Český zahraniční komitét v Paříži přeměnil v Národní radu československou,. Předsedou rady se stal Masaryk, který tím získal významnou politickou funkci. Obdivoval organizovanost a dobré utajení sicilské mafie, proto se česká odbojová organizace, jako tajný spolek, nazvala Maffie.

Později ve 40. letech dvacátého století komunisté pochopili, že pokud se chtějí snadněji dostat k moci, musí vyřadit z politického boje některé významné politické strany zákazem jejich činnosti. To se jim podařilo prostřednictvím Košického vládního programu a oficiálním důvodem byla spolupráce některých jejich vůdců s nacisty. Další vývoj významně ovlivnilo zejména rozpuštění agrární strany, která byla nejsilnější předválečnou stranou a ze které tak také vyšlo nejvíce ministerských předsedů. Rolníci uraženi a dezorientováni tímto zásahem, hlasovali ve své většině pro komunistickou stranu, která jim slíbila agrární reformu a příděl půdy po vypovězení sudetských Němců. V únoru 1948 se komunisté snažili oslabit ostatní strany jednak sloučením se sociální demokracií a jednak podpořením převratu v ostatních politických stranách.

A po roce 1989 třeba Václav Klaus postřehl, že pro prosazování pravicových postojů je nezbytné transformovat nesourodé hnutí občanské fórum s mnoha rozdílnými názory v klasickou politickou stranu ODS, která pak skutečně byla v politice úspěšná.

V Čechách často panovalo určité rozdělení společnosti a s cílem jeho odstranění a sjednocení většiny také vznikaly velké politické strany jako třeba Národní souručenství a komunistická strana. Jenže to se ukázalo jako nereálné, strany se dostaly do problémů, a nakonec se samy rozložily.

Ke vzniku Národního souručenství dal podnět státní prezident Hácha s cílem dosažení úplné jednoty národní. Zdůrazňovalo se, že ve smyslu národním jsme všichni jedno tělo, jedna duše a jedno srdce a že Národní souručenství vyrostlo z touhy po sjednocení českého národa do jedné silné strany. Možná mělo vytvářet i nějaké iluze o semknutosti národa pod tlakem germanizace. Připomínalo se, že ještě před rokem se dělily jednotlivé vrstvy a třídy národa politickými stranami, nejrozličnějšími programy, ovšem toto dělení bylo umělé a nepřirozené. Nakonec mělo přes 4 miliony členů, ale začátkem roku 1943 bylo jako politická organizace zlikvidováno. Stalo se předmětem tvrdé kritiky, že není zdravé, když jde o součet všech osob české národnosti, protože když jsou tam úplně všichni, tak vlastně i nepřátelé říše, šmelináři, jakož i zavilí komunisté nebo marxisté nebo na druhé straně plutokraté. Kritizovalo se rovněž, že se přísně nezkoumal čistý árijský původ, nutili se tam lidé o jejichž pochybnosti o rasové čistotě se ukázala být oprávněnou. Podle zjištění gestapa 93 % všech později zatčených odbojářů si v roce 1939 řeklo o legitimaci Národního souručenství, byť jejich členství bylo často jen formální. Z řad placeného aparátu bylo zatčeno 137 funkcionářů, z toho 21 tajemníků, a z nich bylo 41 popraveno nebo umučeno v koncentračních táborech. Popravení vysokoškolští studenti z listopadu 1939 byli, až na jednu výjimku, také členy Národního souručenství. Kritizovalo se, že masa členstva je velmi různorodá, a proto má velmi různé zájmy a v místech se tak snaží vyhovět různým skupinám a být na všechny strany hodné. To vedlo k vylučování členů, a nakonec k likvidaci politické strany.

Masovou stranou byla také komunistická strana, sice menší než Národní souručenství, od konce druhé světové války až do roku 1989 v ní bylo cca 10 milionů lidí, a v jednotlivých letech něco mezi 1,5 až 2 miliony. S ohledem na masovost strany, tak tam byli lidé podobně jako v Národním souručenství nejrůznějších názorů, katolíci, evangelíci, kulaci, bývalí kapitalisti, fanatický komunisti, uvážlivý komunisti, kariéristi, podvodníci, zbabělci. Rozdílnost názorů jejich členů lze ukázat například na Sovětském svazu, kde na té nejvyšší hierarchii, v jednom předsednictvu strany spolu zasedli lidé tak rozdílní jako například Brežněv, Andropov a Gorbačov a velmi vysokým stranickým funkcionářem byl i Jelcin. A to byl vrchol, na menších pozicích názory byly někdy naprosto diametrálně rozdílné, což bylo v době vládnutí této strany relativně skryto, na povrch to vyšlo především v neklidných situacích jako koncem šedesátých let a v roce 1989. Někteří tam vstoupili čistě z důvodů vlastní kariéry, myšlenky komunismu jim byly naprosto ukradené a snažili se získat co nejvíce funkcí a vypadat jako oddaní straníci a popřípadě kritizovat jiné, kteří tu svoji oddanost nedávali tak najevo, ale dovolili si i kritiku. Většina tam vstoupila, protože víceméně musela, jinak mohla mít větší nebo menší potíže, zvláště existenční.

Někdy se naskýtá otázka, kdo vlastně píše dějiny. Někteří říkají, že vítězové, ale kdo je to vlastně vítěz, dnes jsi to ty, ale zítra jsi poražený, proto se také asi dějiny poměrně často mění. Jiní zase říkají, že dějiny píše Bůh. Možná ano, nevíme. Každopádně pokoušet se o výklad dějin je velmi obtížné, co člověk to jiný názor. A čí názor je správný? Kdo to objektivně posoudí? To nemohou udělat ani ti současní, ať již aktivní nebo pasivní subjekty historických událostí, a natož lidé pozorující to zpovzdálí nebo dokonce o tom jen čtoucí.

Otázkou je, kdo řídí svět, jsou to králové, prezidenti, premiéři, velké koncerny? Asi určitě, ale ti se často mění a nestojí ještě někdo za nimi, kdo je ovládá?

Jsou takové teorie, že existují různé tajné spolky, které údajně řídí běh světa.Nad všemi mají stát podle některých teorií ilumináti, kteří prý ovládají celosvětové dění od politiky až po přírodní katastrofy. Patří sem snad někteří významní králové, prezidenti a premiéři. Fotografové někdy zachytí politiky v okamžicích, kdy z prstů na rukou tvoří zvláštní symboly, například jak mají specifickým způsobem spojené prsty rukou čímž možná dávají najevo, že patří k tajnému kultu společenství iluminátů neboli osvícených. Jde o tajná společenství, o kterých se od čtrnáctého století věřilo, že mají vliv na chod světa. I dnes se najdou lidé, kteří šíří celou řadu zvláštních konspiračních teorií, podle nichž členové podobných společenství ovládají svět. Jsou teorie podle kterých mezi ilumináty patřili i Adolf Hitler či papež Jan Pavel II. Někteří tvrdí, že Velká francouzská revoluce v roce 1789 byla zosnována a kontrolována právě Ilumináty prostřednictvím jakobínů nebo že Ilumináti byli odpovědní za ruskou říjnovou revoluci roku 1917. Mezi významné tajné spolky patří i svobodní zednáři. K zednářům měla patřit i řada významných světových politiků například Atatúrk, Bismarck, Disraeli, Garibaldi, zakladatelé Spojených států jako Washington a další američtí prezidenti Adams a Jefferson. Dále prý i Churchill a Roosevelt. Jakož i Stalin, což se usuzovalo z pro něho obvykle schovanýma rukama za kabátem, se kterými se nechával zobrazovat a fotografovat, což je typické zednářské znamení. A známá je i fotografie Beneše, který byl též zednář, na letišti v Ruzyni před odletem z vlasti z 22. října 1938, s právě tak pravou ruku zastrčenou za kabátem.

Někteří autoři naznačují, že zednáři si vliv stále udržují. Existují staré pražské rodiny, které byly u moci za jakéhokoli režimu. Často byly navzájem spoutány rodinnými, příbuzenskými a podobnými svazky. Jejich členy a potomky najdeme jak v KSČ padesátých let, tak v událostech kolem Pražského jara 1968, stejně jako posléze v Chartě 77, a poté se stali vůdčími představiteli polistopadového režimu, kde obsadili všechny možné i nemožné funkce. Mnozí z nich byli právě zednáři. Velmi pravděpodobné je prý, že zednářem byl i Václav Havel. Významným svobodným zednářem, který se i podílel na zakládání dalších lóží byl totiž jeho otec a známý podnikatel. Havel sám své zednářství několikrát popřel stejně jako Masaryk, což bylo prý možné, protože členství by bylo u nich jen formální, neboť oba zednářské myšlenky údajně ztělesňovali dokonale. Podle některých zase byl Havel zednářem 33. stupně, což je stupeň nejvyššího zasvěcení. To prý měly dokazovat i krátké kalhoty na vojenské přehlídce u příležitosti jeho zvolení prezidentem, neboť vykasaná nohavice je součástí zednářského přijímacího rituálu. Havel rovněž na řadě fotografií ukazuje zednářská gesta či symboly jako například ruce sepnuté do trojúhelníku nebo prsty do tvaru písmene "V". To se někdy označuje jinak jako Victory a používal je také zednář Churchill. Havel také nechal v roce 1996 doplnit třetí hradní nádvoří o obelisk, který může představovat pyramidu, což je klasický zednářský, respektive iluminátský symbol.

Ale ty tajné služby nebo ilumináty nepovažujeme z hlediska českých dějin za nějak zvláště důležité. Tato tématika však představuje určité tajemno, a tak je zde uváděna spíše jako zajímavost.

Přesto se však lze domnívat, že existují nějaké subjekty řídící politiky z pozadí. Tady lze připomenout například Antonína Novotného který se ve svých memoárech zmiňuje o návštěvě jugoslávského prezidenta Tita a po něm rumunského prezidenta Ceausesca počátkem srpna 1968 v Praze. Oba byli vítáni jako předzvěst jakési nové Malé dohody. Podle Novotného návštěva obou státníků svědčí o takové režii, kde každá nová akce dokazuje, že vše řídí zkušený politický čachrář. Nepochyboval o tom, že Dubčeka řídí někdo, kdo si přál příchod vojsk, proto vedl celou jeho politickou činnost tak, aby k invazi došlo. Říkal, že by bylo chybou tvrdit, že v případě Dubčeka jde o nějakého politického prosťáčka, jak si to myslelo hodně lidí. Byl přesvědčen, že události spojené s jeho jménem byly výsledkem plánu lidí, kteří odněkud z kuloárů řídili obrodný proces.

Jaroslav Bálek,  kapitola z knihy Politika teoreticky i prakticky